Pro Mlčícího Indiána

 

 

Většinu amuletů vyrábím ze svojí vnitřní potřeby, protože zkrátka musím. Je to jistý druh velmi příjemné závislosti. Nic nevím o jejich budoucích majitelích, jsem vlastně svázaná jenom svojí vlastní fantazií a kde ta má hranice, to pořád ještě nevím. Navíc mě baví hádat, komu se který amulet dostane. Je to takové malé, magické dobrodružství.


To ale není příběh tohoto amuletu.

Je to objednávka na zakázku, která mi nedávno vlétla na “ Andělskou počtu“.

Jméno na objednávce vyvolalo tak dávné vzpomínky, o kterých si člověk myslí, že už nejsou a nemohou vás tedy ani zabolet, ani potěšit. Nebo naopak?

  Tygří oko mám a teď k němu potřebuji tyrkys.  Jako na potvoru, nikde žádný, který se hodí. Ještě se mi nestalo, že bych nesehnala vhodný kámen. V mezičase hledání  vhodného tyrkysu, nacházím vzpomínky. Přicházejí s tichými písničkami, které kdysi – kdesi na kytaru hrával jeden hubený indián. Vkrádají se na měkkých tlapkách dávno zapomenuté něhy i do mých snů.

Jednu noc na mě ze světa, který už dávno není, z okénka odjíždějícího vlaku zamávala rozesmátá divoženka. S němým úžasem jsem hleděla na svojí vlastní, dávno zapomenutou tvář štěstí.

Na krku měla amulet s tyrkysem.

Amulet z dnešní doby. Můj oblíbený, který mám v krabičce svého pracovního stolu.

A tak jsem ve snu našla druhý kámen do amuletu na objednávku, amuletu o kterém už vím, že se jmenuje „Pro Mlčícího Indiána“. Ten amulet jsem vytvořila v noci. Je naplněný dávnými vzpomínkami na mlčícího indiána s mandlovýma očima a bláznivou divoženkou.

A také mojí dnešní něhou a radostí, kterou ve mě ty vzpomínky vyvolaly.

Bude to dobrý, láskyplný amulet.

Šťastnou cestu, Mlčící Indiáne!